Smutné Příběhy

17. května 2007 v 16:01 | :o(( |  Smutek

Proč?

Musím se ptát.. Ta otázka mi neustále bodá v hlavě… Proč vlastně žijeme? Kvůli komu? Každý se narodí.. odžije si pár let.. stejných jako u všech ostatních… Narození, školka, škola, střední, vysoká, práce, důchod, smrt.. Celý život se za něčím honit.. Za lepšími výsledky.. Ale proč? K čemu? Až umřeme, všechno se ztratí.. budeme jen litovat, že jsme se honili za kariérou a neužívali si..
Život je jedna velká nuda.. Opakující se monotónní situace.. Hádky, usmiřování, řeči o ničem.. Seznámení, svatba, dítě. Tak proč máme žít?
"Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny..." Už Jiří Wolker to věděl. Tento citát to naprosto vystihuje.. Jsme jen pouhopouhý dav, žijící jen proto, aby fungoval koloběh..
Tak proč tu vegetíme, sakra?

Černá křídla

Anotace: kolikrát má člověk možnost utéci?
Půlnoc byla nedaleko. Temně modrým krajem se ve vzduchu vznášelo kouzlo. Kouzlo tisíců hvězd, topících v jezeře. Větvičky bříz spadaly na hladinu a jejich šumění se rozplývalo podél bílých skal zaplavené rokle. Konejšivě na vodu malovaly rozvlněné kroužky pravidelné jako kulaté škapulíře. Měsíc stříbrně zářil a noční náruč spánku náhle rozrušil zvuk bosých nohou klopýtajících po ostrém kamení. Na nejvyšší skalce ze stínu vyběhla drobná postava, zastavila se pár krůčků před srázem a objala paží kmen mladé břízky, aby neuklouzla. Byla to mladá dívka v černých plesových šatech s andělskými křídly, uplakaný obličej měla skrytý pod závojem dlouhých tmavých vlasů uvolněných ze svátečního účesu. Střevíčky, které doposud tiskla v ruce vztekle zahodila dolů do vody, kam se po chvíli s tlumených šplouchnutím potopily na nejhlubší dno. Sedla si na zem, otřela slzy z rozmazaných očí a dovolila dlouhé vlečce šatů, aby kolem ní poletovala za studeným vánkem. Prokřehlými prsty si přejížděla po loktech a třásla se zimou. Na hubených zápěstích se jí jasně rýsovaly staré jizvy,na které se snažila tak zoufale už pár měsíců zapomenout, nepropadnout znova touze ublížit si. Už nechtěla zažít tu bolest, nesnesitelnou beznaděj a touhu od všeho jednou provždy utéci. Dnes by utekla ráda. Copak mi někdo brání? napadlo ji. Usmála se. Jistěže ne. Nikdo. Není nikoho, kdo by se ji pokusil zastavit, natáhnout pomocnou ruku a stisknout pevně dlaň,aby neupadla. Tak proč zůstávat? Hrábla po svých křídlech z havraního peří a jediným prudkým pohybem je utrhla. Škubala drobná peříčka, nechala je odlétat za větrem a tichounce si broukala smutnou písničku. Půlnoc se chopila nebe a zakryla měsíc hustými mračny i s celou roklí. Píseň utichla. Zbyla jen tma. Krutá a nelítostná. Vzduchem se ozvalo tříštění vody…a pak….ticho.

…Svítalo. Kouzlo odešlo společně s nocí. Břízy byly němé jako smrt. Na hladině plavala černá křídla. Nemalovala na ni škapulíře. Nechala se bezvládně nést

Soužení

...Probudila jsem se. Bolelo mě celé tělo, ostré bílé světlo mě bodalo do očí jako ostří nože a z hlavy jsem měla jeden velký střep.
Po chvíli se mi podařilo zaostřit. Spatřila jsem nad sebou několik hlav, asi doktorů, jež neslyšně pohybovali rty. Chtěla jsem promluvit, zeptat se jich proč tu jsem...ale nešlo to....Nemohla jsem říct vůbec nic. Bolestí a zároveň bezmocí jsem začala plakat. Vařící slzy mi stékaly po tvářích, stékaly na rty, kde umíraly. A ti doktoři nade mnou stále nic. Jenom neslyšitelně pohybovali rty...
Kde to jsem? Co se mi stalo? Snažila jsem si vzpomenout...Byla jsem u matčiného hrobu. Pršelo. Kapky si tancovaly svůj vodní tanec a na mně nezanechaly jediné suché místo. Moje nálada byla stejná jako počasí. Truchlivá, plačtivá, smutná. Srdce mi krvácelo bolestí, protože rána ze smrti matky byla ještě příliš čerstvá. Objímala jsem ten hrob, chtěla jsem být jeho součástí, chtěla jsem...chtěla jsem maminku vrátit zpět. Mít ji u sebe. A pak...dál nevím, paměť mi neslouží...

Stále ležím. Hlavou mi běhají neuvěřitelné představy, jsou tak živé jako filmy na plátnech kin. Postavy nade mnou stále neslyšitelně pohybují rty...Cítím se stále slabší a slabší. Bolest mě pomalu zlehka opouští. Měla bych být šťastná? Možná...možná ano..možná ne. Život mám..měla jsem ráda. To se ovšem změnilo...Už brzy, brzy budu s mámou, cítím to... Vidím ji, na konci dlouhého bílého tunelu se zářivým úsměvem jež rozdávala po celý život. A konečně slyším, co si ti lidé povídali.
"Utrápila ji smrt a bolest...!"
"Mami! Už jdu!!!"

Opuštěná

Ležela schoulena do klubíčka a plakala.
Slzy jí stékaly po tvářích a dopadaly na polštář. Nikdo tu s ní ale nebyl, nikdo ji nevzal za ruku, nepohladil po jejích hustých kaštanových vlasech. Byla tu sama! Tu samotu cítila někde hluboko ve svém srdci. Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Vždyť vedle v posteli ležela její malá sestra.
Nechala slzy volně skapávat ze své kůže. Měla ji vysušenou tím slaným potůčkem, který se ale pomalu měnil v rozbouřenou řeku. Slzy už netekly v jedné stopě, měla z nich mokrý celý obličej. Už nemohla dál. Tiše ležela bezmocná. Její pláč už nebyl vůbec tichý, vzlykala nahlas! Otřásala se v pravidelných intervalech pláče. Už jí bylo jedno, jestli někoho vzbudí. Chtěla někoho vzbudit!
Přesto k ní nikdo nepřišel. Někdo, komu by ses věřila se svým trápením, neslyšel jí nikdo, kdo by ji miloval. Tohle všechno ale věděla a musela na to stále myslet.
Nakonec usnula vyčerpáním a smutkem. Přepadl ji spánek, ze kterého se už nikdy neměla probudit.

Schizofrenní

Anotace: Někdy to končívá špatně
Šla. Šla lesní cestou, temnou. Ne, vlastně nešla. Její nohy šly a ona to nevnímala.
Možná pro ten pocit pohybu, nebo prostě jen chtěla utéct.
Utéct před nimi. To se jí ale nemohlo povést. Byli s ní pořád. Stíny, přízraky...
"Marie!" překvapeně se otočila. Ale byl to jen jeden z nich. Cesta za ní vypadala pořád stejně. Ale ten hlas... Ne, to nemohla být ona. Zaplavila ji vlna vzpomínek. Vzpomínek na minulost. Přidala do kroku, ale věděla, že tomu prostě neuteče. Nedokáže běhat tak rychle. Za pokus to ale stálo.
"Marie!"
Zastavila se na okraji propasti a rozplakala se. Oni ji nenechají. Nedokáže se toho zbavit. Rozhlédla se. Ačkoli sem běžet nechtěla, věděla, proč je tady. Tady se to stalo. Teď měla možnost se toho zbavit.
Teď mohla všechno napravit. Ona tady také stála. Kvůli něčemu, co si Marie nedokázala odpustit.
Les za ní, jakoby to tušil, přestával šumět. Vítr se utišil. Bylo téměř ticho. Všechny přízraky a stíny, které ji pořád pronásledovaly, se rozestoupily kolem ní. Stoupla si na okraj propasti a podívala se dolů. Neviděla na dno.
"Marie!" ozvalo se ze zdola. Ona už tam na ni čekala.
Věděla, že musí. Trošku couvla, rozeběhla se a skočila. A pak ji asi na vteřinu napadlo, že tam dole, možná nikdo nečeká...
Byl to nádherný pocit úlevy. Uslyšela velkou ránu a pak ucítila bolest. Jen na chvíli. Konečně jim utekla a zbavila se viny.
Náhle ji uviděla. Svoji matku. Měla krásnou černou róbu a křídla. Ano, křídla. Její matka byla anděl.
Marie už jen cítila její ledové objetí a slzu, co jí přistála na tváři.

Běh životem

Běžela po velké planině. Připadalo jí, že stojí, protože ve všech směrech
se hustá tráva spojovala s nebem. Ve skutečnosti však běžela, jak nejrychleji mohla... Zmírnila
tempo do kroku, až uplně zastavila. Předklonila se, aby se trochu vydýchala. Rozhlédla se kolem.
Celá krajina byla jednotvárná až na cestičku, která za ní v po kolena vysoké trávě tvořila úzký rovný pásek. Nikde se nehnul ani lísteček. Všude bylo ticho. Slyšela jen svůj ještě pořád zrychlený dech a tlukot srdce. Nevěděla, kam míří, ani kterým směrem se má dát, ale cítila, že z tohohle místa musí co nejrychleji pryč. Zřejmě to, co jí pronásledovalo, byla samota. Netušila, jak se tam dostala, jestli to končí a pokud ano, co je za tim. Neposedný pramen vlasů strčila zpátky do gumičky a opět se rozběhla. Docházely jí síly, nohy už ji bolely. Hromadil se v ní vztek a beznaděj, což přispívalo na ještě větším zrychlení. Najednou se octla na konci cesty, i když před sebou měla stále rovný obzor. Její rychlý tlukot srdce se spojil v jeden dlouhý tón. Právě pochopila, co se stalo. Chtěla zpomalit, ale už to nešlo... Někdo pomalu kráčí městem plným lidí, její cesta vedla prázdnou plání. Měla dost prostoru, aby došla co nejdál, ale ona našla svůj cíl dřív, než bylo nutné. Mohla jít pomalu, ale ona proběhla životem šíleně rychle... Napjaté svaly povolily, oči pod víčky se přestaly pohybovat, hlava bezvládně spadla k jedné straně. Lékař konstatoval smrt a čas dal zapsat do nějaké listiny. Nechal jí odpojit od přístrojů, na kterých byla závislá již týden.

...Nikomu nechyběla, nikdo nebrečel, nikdo nevzpomínal... Tento případ zapadl mezi všední děj onoho dne...

Oči jedné dívky

Křišťálově jasná slza stéká po tváři té dívky, na kterou se dívám. Její jindy veselé oči ztratily ten jas a jen smutně vzhlédly. Upřeně se na mě podívala a já vím, že se v ní v ten okamžik něco zlomilo. Zlomila se její vůle vzdorovat, její elán, její důvod žit. Je mi jí líto. Vždycky z ní vyzařovalo tolik energie. Teď ji potřebuje sama. Z její nemoci ji nikdo nevyléčí! Zklamání a zlomená vůle vyléčit nejde. Bolí mě dívat se na její zničenou tvář a bolí mě, že nevim, jak jí pomoct.
Znovu se mi upřeně dívá do očí, jako by chtěla proniknout hloub, číst z mé mysli. Najednou zavře oči a tiše se rozpláče. Nedokážu se na ní znovu podívat, nedokážu se znovu na sebe podívat do zrcadla, tak odcházím, abych ulehla na nemocniční lůžko a pokusila se na vše zapomenout, ale už nemám sílu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama